Freezing And Flaming

Jméno
Kiera White

Věk
17 (podle mentálních zážitků 22)

Vzhled
Dříve byla tmavovlasou brunetou, lehce svalnaté postavy a střední výšky, která chodila většinou oblečená v potrhaných, uplých džínách a košili, pod kterou hrdě nosila tričko s lebkou z Homestucku.

Obrázek
Teď… je to o něco složitější. Po Lokiho psychickém zhroucení, po kterém si on sám změnil podobu se postupně přeměnila v hubenou, šlachovitou zrzku s bledou pletí a tmavě zelenýma očima. Oblečení je obdobou toho, které nosí zlomyslný bůh. Většinou se jedná o kombinaci tmavé kůže, zelených odstínů a zlata. Později se přiklonila k tunice a pohodlnému ponču s pásky.
Obrázek
SVATBKA

Povaha
Po synchronizaci s Lokim má tendence kalkulovat situaci a chovat se podle toho. Skoro nikdy nedává najevo svoje pravé myšlenky, které si nechává čistě pro sebe a ke kterým vlastně nepouští ani Lokiho. Na venek je chladná a neustále kousavá jako polární zima. Jediný s kým si začala aspoň trochu rozumět a koho částečně uznává je Sandalio. I přes to, že má neustále zmatek v jeho chování a vlastně si sama není jistá, jestli chce zpět toho, který jí opovrhoval nebo tu nechat toho šílence, který je schopen spálit půlku lesa a říkat tomu přátelský souboj.

Názory na politiku
Jeden z důvodů, proč s Lokim ještě vychází je to, že hluboce opovrhuje vládou své země. Považuje ji za ovládanou armádou a přirovnává zavedený režim k vojenské juntě. K zemi ovládané armádou. Jejím tajným přáním bylo vždy aspoň trochu změnit svět. A první věc, co by udělala by bylo zničení kupolí, aby se lidé znovu podívali na modrou oblohu a nadechli čerstvého vzduchu. Aby se přestali schovávat jako paranoidní dav a postavili se realitě.

Dárce
Loki Laufeyson. Bůh ohně, vody, větru, vědomostí a zlomyslnosti

Svět
Asgard. Země bohů spojená se http://en.wikipedia.org/wiki/Norse_mythology

Schopnosti
Od Lokiho převzala několik zásadních schopností, které poté často využívá k boji.

Jotunská magie a podstata
Jelikož je Loki synem Jotuna, Kiera převzala tuto podstatu spolu s ním a díky tomu se její tělesná teplota snížila o několik stupňů, její hmotnost se o něco málo zvýšila a získala odolnost proti nízkým teplotám, stejně tak jako nepříjemný pocit z vysokých teplot. Navíc je schopná ovládat účinnou Jotunskou ledovou magii.

Elementární magie
Loki je starý bůh. Kiera má v hlavě uloženy stovky knih o magii a kouzlech na různé vzdálenosti, které jsou založený na čtyřech základních elementech.

Iluze
Jednou z Lokiho oblíbených činností jsou hrátky s lidskou myslí. Jeho svěřenkyně tak ovládá různé iluze, které ovlivňují okolí nebo rovnou zaútočí na nepřítelovu mysl, kde si může pohrávat s různými smysli nebo vložit do hlavy různé myšlenky

Tvaroměničství
Magie změny podstaty. Může využít materiál určité věci na vytvoření jiné a změnit svoji vlastní podobu na jiné lidi, či zvířata

Runová magie
Odvíjí se od té elementární. Tato je ale založena na gestech a runových symbolech, které se prvně musí na něco nakreslit. Může tak tvořit obranné bariéry či různé pasti.

Zbraně
Obrázek
Většinou používá v boji kopí, které jí propůjčil Loki. Díky tvaroměničství ho ale mění i do podoby dýky a jehlice do vlasů, kde je většinou schované pro jiné použití.

Příběh
Tak… kde začít… Narodila jsem se. Dobrý začátek, ne? Nevím, jaký mimino jsem byla, ale naši mi párkrát řekli, že jsem byla docela klidné dítě, které spalo jako zabité a rodiče se mě snažili jen nějak základně držet zkrátka, protože to stejně nemělo smysl. Byla jsem prý totiž tak trochu nezmar.

No a od toho nezmara si to nějak pamatuju i já. Byla jsem prostě… divoké dítě. Trávila dny po venku a chovala se víc jako kluk než holka. Hlavně se držet dál od vysněného oblečení, do kterého by mě moje matka neustále navlíkala. Hodně krajek, dlouhá sukně… prostě něco, co musíte dál držet od kdejaké molekuly špíny, jinak to bude vypadat špinavě. Místo toho jsem volila tmavé barvy a tepláky a tričko.

Základní škola byla… taková dost dlouhá dálnice. Kvalitní a prázdná, takže jí projede i debil. A já taky. Byla to nějaká… hloupá soukromá škola, kterou si vydupala matka, abych byla v „bezpečí“. Ne, že by mě to drželo dál od toho, abych lítala po venku jako blázen. Ale někdy na druhém stupni jsem se trochu uklidnila a začala se víc zajímat i o to, co nám přinášela technika a internet. Moje geek období, které trvalo až… do mých posledních dní na střední. Kterými nebyla maturita.

Takže o střední… bylo to moje rozhodnutí tam jít. Zrovna na tuhle. Řekla jsem rodičům, že je to moje věc a dál to s nimi neřešila. A protože jsem vždycky chtěla cestovat, tak jsem našla školu, která byla zaměřená na přírodopis a dobře se starala o svoje žáky. Prostě… jsem chtěla školu, která by mě vzala… VEN. Venkovní svět byl prostě něco sakra neznámého pro většinu z nás. Žili jsme v těch kopulích tak dlouho… všichni se báli venkovního světa. Teroristů a anomálií. Dvě otravné věcí, které to všechno kazili.

No a tak jsem nastoupila na střední. A začala jsem hezky od začátku. Prostě úplně nanovo. Myslím, že se tomu přístupu říká sass… Prostě s čistým štítem a trochou více sebevědomí. Nový přátelé znamenali nové příležitosti a já se jich chopila a vyrazila vpřed.

A tehdy jsem taky potkala Sandalia. Tedy… to bylo tak vše. Nic víc. Prostě jsme se navzájem akceptovali a věděli o sobě. Moc často jsem s ním nemluvila a ani o něm vlastně moc nevěděla. Takové to, jak se třída rozdělí na ty menší skupinky a ty mezi sebou moc často nemluví. Spíš čas od času souhlasí mezi sebou, ale jinak se drží svého kruhu. No a proč ho zmiňuji? Protože do těch všech sraček spadl taky. A protože… no nebudu předbíhat.

Výjezd ven – pro mě spíše na svobodu – proběhl až v druhém ročníku. Ale bože byla jsem jako malé dítě, co nemohlo dospat do Štědrého večera. Bylo to prostě něco úžasného. Vystoupit z autobusu a nadechnout se čerstvého vzduchu. V přírodě. Slyšet ptáky a zvěř a vítr… prostě tam byl život. To, co pro mě město postrádalo, jsem tu dýchala obřími doušky a v hlavě hledala možnosti, jaká práce vám tohle dovolí.

Další důležitou osobou, která pak v tom všem hrála roli, byl Barras. Ludovic Barras. Doteď vlastně nevím, co on přesně byl… Tehdy nám dělal ozbrojenou ochranu. Celé naší třídě a pak nám. A později se zase dozvěděla, že je s celým problémem anomálií seznámen více než dost. Pravděpodobně je studoval již předtím, než se nám… stala ta malá nehoda.

Bylo to prosté. Rozdělili nás do skupin po pěti. Na mě, Sandalio a další dva studenty dohlížel Barras. Jak na tom byli ostatní, jsem netušila. Měli jsme tuším naskenovat nějaké zadané rostliny a při cestě za nimi jsme se dostali do nebezpečné oblasti. Barras to dle všeho věděl a ze své vlastní hlouposti nás nechal jít dál. Moji první spolužačku srazil k zemi kámen. Byl to jeden z typických jevů u anomálií. Prostě se zvedl kámen a začal poletovat po okolí.

No a pak přišla řada na nás. Teď, když se na to dívám s odstupem bych možná radši dostala kamenem do hlavy, než abych zůstala doživotně poznamenaná anomálií…

Ale žádný spěch. První přišel na řadu Sandalio. Stále si pamatuju, jak padl na zem a začali ho pohlcovat plameny. Nevydal ani hlásku… jen tam ležel, dokud se s ním anomálie nesladila.
Pak jsem tu byla já. Nade mnou se objevilo černé mračno. Měla jsem strach... bála jsem se, že mě to zabije, že uhodí blesk nebo třeba přestane být dýchatelno. Ale… i přes tu zimu a strach jsem byla… fascinovaná. Jako by mě to mračno volalo. Natahovalo ke mně svoje dlouhé kouřové prsty a chtělo, abych mu vyšla vstříc. Bylo to tak jako tak jedno. Buďto mě zabije tohle nebo si nás pak podá armáda. A tak jsem přijala svůj úděl a mračno mě pohltilo.

Tehdy jsem se poprvé setkala s tím, čemu říkáme Dárce. Je to osoba mimo náš svět s nějakými zvláštními schopnostmi, kterou anomálie nějakým záhadným způsobem spojila s tím naším a… s námi. Už podle barvy toho mračna mě mohlo napadnout, že to nebude nikdo zrovna nakloněný světlé straně.

Tak jsem potkala Lokiho. Arogantního severského boha s aristokratickými způsoby a jistou zálibou v manipulování s lidmi. Stal se tím, kdo mi propůjčil svoje schopnosti. Tehdy jsem netušila, že díky jeho zaměření hlavně na lidskou mysl to s ním bude složitější než s ostatními.

Ukázalo se to ještě ten den. Když byli naše schopnosti stále ještě ve vývinu a slabé, Loki byl potichu a ovlivňoval mě jen, když jsem je začala používat. Změnil moji osobnost… a udělal ze mě něco, co by se dalo považovat za jeho mladší já.

Prvně jsem to nenáviděla. Kdo by to taky chtěl? Přijít o kus sebe sama, aby ho nahradilo něco tak neosobního a cizího jako Lokiho povaha. Ale… časem přišla apatie. Jeho vliv rostl a mě to přestávalo vadit. Stejně jako moje tělo, které se technicky změnilo na polovičního ledového obra, tak se v kostku ledu proměnilo i moje srdce. Nepotřebovala jsem zbytečné emoce. Držela jsem se od nich dál.

Bylo jasné, že tyhle změny neproběhnou bez povšimnutí. První byl Sandalio… asi to tušil už od začátku. Díky svému Dárci byl citlivější a asi mu po čase došlo, že nejsem zrovna bez poskvrny a pomalu se kazím. On sám si prošel taky pár změnami… nevím, jestli byl rytíř na bílém koni i předtím, ale teď to dával hlavně najevo. Byl to, co bych nazvala svým přesným opakem.

A tenhle rozdíl byl čím dál větší. To, že jsme cestovali spolu, tomu taky moc nepomáhalo. Ale bylo to nutné, protože jsme byli na útěku před… asi před všemi. První… výrazný propad nastal na staré vojenské základně. Měla jsem tehdy v hlavě docela zmatek. Kvůli všemu, co se vlastně stalo. A tak jsem se porvala s Barrasem. A nebyla jsem zrovna milosrdná. Teď to najisto mohli říct oba. Že mám v hlavě velkého záporáka.

Tou dobou se to ale pořád houpalo tam a zase zpátky přes okraj jejich snesitelnosi. Když jsme opustili základnu, směřovali jsme k jednomu městu. Tam se všechno definitivně pokazilo. Pohár přetekl.

Bylo to… zvláštní místo. Obklopené hustou mlhou, která tvořila jakousi bariéru, aby odřízla město od zbytku světa. Svět za bariérou patřil opravdu tomu poslednímu, koho bych tam čekala. Tvorovi mocnému a nebezpečnému. Jeho jméno bylo Thanatos. Řecký bůh smrti. A já se tam necítila bezpečně. Měla jsem je tehdy všechny kopnout a vrátit se dokud byl čas… Ale rozhodnutí nebylo na mně. Barras nás prostě hnal kupředu.

Tehdy jsem doplatila na svoji těkavost a opatrnost. Narazili jsme na nějaké dvě ženy. Vanula z nich anomálie a ještě se dali na útok. Zaútočila jsem a jednu z nich zabila. Nikdy jsem neřekla, že to bylo schválně. Chtěla jsem ji jen omráčit… toť vše.

Ale Loki ne. Lokiho zajímalo, co se stane, když všechny poštve proti mně. Jak zareaguji, jak se budu cítit. Povedlo se mu to skvěle. Tak dokonale, že jsem chvíli necítila nic jiného než vztek na ně. Nemohla jsem přeci tušit, že… že je neškodná. A stejně jsem jí ublížit nechtěla… ale oni by mě neposlouchali. Tou vraždou jsem překročila už tak dost tolerantní hranice.

Udělala jsem tedy to, co jsem považovala za jedinou možnost. Sice zbabělou, ale rozhodně lepší než nic. Prostě jsem splynula s okolím a utekla. Potřebovala jsem klid a aspoň na chvíli přestat myslet na to, co se tam stalo a na to, co se bude dít, až se tam ukážu znovu. Bylo to ale asi moc mrzké přání a místo toho mi bylo dovoleno poznat vůdce toho podivného města.

Už jste někdy slyšeli o Thanatosovi? Bohu smrti z dávné řecké mytologie? Tak to byl on. Vrtošivý bůh, který se asi moc nudil a místo toho, aby dělal svoji práci, tak se nechal stáhnout anomálií k nějakému člověku na tomhle světě. Jak jsem se dozvěděla, tak ten člověk tu pak nebyl příliš dlouho. Thanatos našel způsob, jak se ho zbavit a tak tu zůstal jen on. Samotná podstata anomálie. Každopádně teď držel celé město pod kontrolou.

A tohle všechno vím jen díky jeho fantastické návštěvě. Nemluvil se mnou. Jen s Lokim. Ale přeci jen mi byla dána možnost to všechno vyslechnout. Do posledního šíleného detailu a pozvání na hostinu do jeho kostela. Loki ji samozřejmě s radostí přijal a pak mě donutil se tam vesele vydat. Bylo to zvláštní místo. Už jen výzdobou, která dávala jasně najevo, že Thanatos křesťanskou představu boha nikdy neuznával. Popravdě jsem s ním, ale stejně trochu souhlasila. Andělé neexistují. Pro mě určitě ne. Nebo mě ve chvíli, kdy jsem do kostela vstoupila, opustili za moji herezi. A čekalo mě tam opravdu fantastické překvapení.

Prvně se objevilo jen jídlo… ale pak i někdo velmi povědomí. Mě jen z doslechu, ale Lokimu… pro Lokiho to byl po dlouhou dobu bratr v boji. Jenže teď se bůh lží a zlomyslností bál blesků. A já pochopila důvod. Thor byl něco… majestátního. Nemohla jsem nic dávat najevo, ale přesto jsem měla chuť vylézt někam mimo jeho dosah a tam se potichu modlit ke všemu živému a doufat, že si mě nevšimne. Ale všiml. A já si nemohla pomoct a musela si ho dobírat. Aspoň jsem zjistila, že Thanatosovi se nějak podařilo ho učinit fyzickým, když převrátil masivní kamenný stůl.

I přesto, že se mě vlastně tak trochu pokusil zmlátit… nebo se mnou aspoň vytřít podlahu, jsem vlastně po čase pochopila, že je to… docela fajn bůh. A nakonec jsem skončila tím, že jsem se mu s tím vším svěřila. Někdy je prostě lepší odlehčit vlastní mysli a něco s těmi černými myšlenkami udělat. Napsat je, někam vyřvat… nebo jako v mém případě je svěřit někomu, kdo Lokiho pokládal za bratra ve zbrani. Dostala jsem jedinou radu… neupadat na jeho úroveň a zachovat si aspoň ten zbytek lidskosti, který jsem ještě měla.


A pak byl pryč. Místo něj se v kostele objevila dlouho postrádaná dvojice v doprovodu nějakého muže. V tu chvíli… asi jsem byla v opravdu dobré náladě. Nenapadlo mě, že to Sandalia tak naštve. No zabila jsem nevinného člověka… ale možná, kdyby mě nechal mluvit, tak se přiznám, že jim to všechno vysvětlím. Ale ne. Stačilo sotva pár minut a letěla jsem na druhou stranu města, díky Sandaliově nové technice.

Svět postupně ztratil všechny barvy a nakonec zčernal úplně. Bohužel, špatné lidi po smrti nečeká nic pěkného. A tak jsem si zašla na krátkou chvíli do pekla. Trvala pět let. Díky mému provázání s Lokim a tomu, že se mnou sdílel několik svých vzpomínek, jsem prožila směs svých a jeho nočních můr. Znásobených deseti. Počítala jsem den za dnem a… když jsem napočítala pětkrát 365, najednou to všechno zmizelo. Někdo mě volal a táhl pryč. Najednou byl konec.

Když jsem se dala aspoň trochu dohromady, bylo mi řečeno, že jsem byla pryč sotva pár minut. A já nebyla ani tak… naštvaná. Nebyla jsem si ani jistá, jestli je to skutečné. Kolikrát mě moji věznitelé přesně touhle představou mučili. Po těch pěti letech se tohle zdálo být rájem a já byla až moc dezorientovaná z toho, co se stalo. Pomalu jsem si ani nepamatovala tváře a jména a o to méně jsem věřila tomu, že to Sandalio opravdu udělal. A uvěřila jsem, až když se sám přiznal.

A bolelo to… tak kruté a bolestivé… a to z jediného prostého důvodu- protože jsem se časem upnula k té myšlence, že tam někdo je. Někdo, komu možná chybím. Ale najednou to nebyla pravda. Ani Barras podle mě sám nevěděl, proč to udělal. Možná jen proto, aby ozkoušel novou techniku.


Bylo to tak, ale možná lepší. Bylo snadnější se o ně nestarat, netrápit se jejich problémy a… prostě je vyhnat z hlavy. Všechny. I Lokiho. Je přeci jen jednodušší vzbuzovat strach a opovržení než lásku.

Ten večer jsem to dala najevo. Thanatos nějakým způsobem zařídil, že jsme se setkali se svými dárci a já se tehdy poprvé setkala s něčím, co se dalo nazvat hmatatelným Lokim. Stejně tak jako se Sandalio setkal s Tsunou a Barras s Yaskerem. A byl to opravdu velký zážitek.

Ale díky setkání s Lokim, který se k manipulacím přiznal, se věci o něco uklidnili. O trochu. Barras byl vlastně klidný už od začátku. Ale Sandaliovi… tomu jsem do hlavy vážně neviděla. Tedy mohla bych, ale kvůli pudu sebezáchovy jsem to nedělala. Jenže být rozumný z jeho chování bylo… těžké. Jeden den se mi omluvil za to, že mě zabil a pak jsem se budila s nohou zaraženou v žaludku.

To bylo dva dny poté, co jsme se s Dárci málem pozabíjeli navzájem. Thanatos beze stopy zmizel a po útoku obyvatel jsme se stáhli a znovu se vydali na cestu. Přespávali jsme v nějakém rozbořeném domě a… Sandalio si se mnou normálně povídal. A pak mě budila bota. Nevěděla jsem, co si myslet a i když bych to nikdy nepřiznala… tak mi to nebylo jedno. Chtěla jsem ho považovat… já nevím za co. Asi za bratra ve zbrani. Možná trochu milejšího bratra ve zbrani, který se mě nebude snažit zabít. Přeci jen jsme oba padli do stejných sraček. Prošli si většinou věcí spolu a byli nuceni spolupracovat. A když už jsme nesměli být přáteli, tak proč ne aspoň spolubojovníky? Ale odpověď jsem tou dobou ještě neznala.

Tehdy jsme dorazili poprvé za náš útěk do města. Jestli jsem nechápala, jak lidé v Metropoli mohou žít pod průhlednou kupolí jako sklípkani v teráriu, tak tohle jsem nechápala už vůbec. Celý štít byl lehce červený a já se jen mohla divit, jak se jim podařilo se nepozabíjet navzájem. Červená je přeci barva agrese, ne?

Každopádně nás odchytili místní… vojáci a odvedli do karantény. Já sama jsem se už předtím změnila do kočičí podoby, takže Ludovic mohl aspoň nějak odůvodnit, proč ručičky na detektorech anomálií poskakují jako šílené. Ale i tak… chtěli jim vzít krev a tak dále. Takže jsem to byla nakonec já, kdo je odtam vytáhl. Ne, že by mi byli vděční.

Nakonec jsme se znovu ocitli ve městě. Toužila jsem po volné přírodě a místo toho se teď zase vracela do města. Nestěžovala jsem si. Přeci jen jsem tak trochu uvítala tu colu a nezdravou bagetu s kuřecím, když jsem doteď jedla hlavně medvěda.

Po návštěvě cukrárny jsme se nakonec vydali ubytovat do zajímavého hotelu, který vysel nad útesem a vlastně vypadal, že každou chvíli spadne, ale nic jsem na to nenamítala a jen se táhla za Barrasem. Nakonec to byl ten největší vtip při naší návštěvě. Důvod byl docela… blbý a vlastně mě zajímá, jestli to Barras neudělal naschvál. Měli jsme totiž se Sandaliem jeden pokoj. A postel pro dva. Velkou měkkou a manželskou. Ludovic sám si zabral vlastní pokoj, aby se pravděpodobně aspoň trochu vyspal a my najednou… osaměli.

Sandalio po chvíli oznámil, že bude spát na zemi u topení a tím to haslo. Jako obvykle byl chladný a já měla obavy, že tohle skončí nějakým… incidentem. Jako třeba mojí mrtvolou… nebo jeho… nebo obou, když bude mít Barras dostatek průbojnosti.
Ale všechno se pak ráno změnilo. Šla jsem spát sama a ráno se budila a vedle mě ležel Sandalio. Nemohl si sice odpustit blbé poznámky, ale byl to zvláštní pocit. I když byl krátký, tak bylo… příjemné se jen tak válet v posteli a klidně si povídat o nějakém… méně nebezpečném téma než je ovládnutí světa nebo můj postoj k zabíjení nevinných.

Ale i tohle po chvíli skončilo. Kouzlo pominulo a oba jsme se vydali na snídani a já vlastně… necítila žádnou změnu. Přišlo mi to stále stejné a chladné a vlastně mě to i trochu mrzelo. To ovšem nemělo trvat dlouho. Z majitele hotelu vypadlo, že je tu prý maják, kam je vstup zakázán a ve kterém prý straší. Nemohla jsem odolat a všechny ostatní přemluvila, abychom si povyrazili a vydali se tam.

Vážně bych nečekala, že to bude tak… důležitá kapitola. Aspoň pro mě.
. A možná i pro Sandalia, ale to jsem nemohla říct. Každopádně jsme zjistili, že se v něem ukrývá další obdarovaný. Malá holka jménem Tamika. Její schopnost mě lehce fascinovala. Nevím, jestli byla její anomálie primitivní nebo s ní její dárce nemluvil… každopádně k tomu jsem v její hlavě nic nenašla, za to jsem zjistila, že má schopnost vidět něco jako… ztělesnění anomálie.

Jenže časem mě omrzela. Naopak mě zaujal ten, o kom jsem myslela, že už mě ničím nepřekvapí- náš plamenný hoch. Dřív by se dal jednoduše označit pojmem: Rytíř na bílém koni. Ale teď najednou… byl těkavý, protivný a pak si prostě odkráčel s tím, že nám bude prd platný. A tak jsem se sebrala a nechala Barrase jeho osudu s malým ustrašeným děckem, aby se o něj postaral, zatím co já jsem se šla podívat dolů.

Možná jsem ho chtěla výjimečně seřvat, protože jsem měla důvod, který by mi každý uznal nebo mu pogratulovat, že se pomalu dostává na temnou stranu síly. Místo toho jsem našla bolestí zkroucený uzlíček, hned dole v přízemí. A tehdy se to ve mně po dlouhé době hnulo. Hnulo se to ve mně vlastně často… jen tehdy jsem to dala poprvé najevo.

Tak ráda bych mu tehdy pomohla… ale nešlo to. Ať už bych chtěla nebo ne, tak jsem nemohla. Ta bolest, kterou cítil, byla celá jen v jeho hlavě. Nezpůsobilo ji žádné zranění a byla tak pevně spjatá s jeho anomálií, že nebyla možnost mu pomoci. Nesnášela jsem se za to a styděla. Byl to nepříjemný pocit slabosti, který jsem dotehdy nikdy nepoznala, ale najednou tam byl. I když to bylo něco tak malého nebo jen prostě… středního, tak se mi ta bezmoc nelíbila.

To jediné, co jsem mohla udělat stejně tak já, jako jakýkoliv jiný člověk bylo zvednout ho ze země a pomoct mu aspoň někam, kde aspoň netáhne od země. A pak čekat a modlit se. Poslední věcí bylo, že jsem ho občas trochu ochladila. Nakonec se probudil. A ten výraz… vážně ten nezapomenu.

Jako kdybyste nepříteli vygumovali mozek a udělali z něj vašeho přítele. Nebo něco na ten způsob. Zní to hnusně, ale je to asi to nejbližší přirovnání, co mě napadá. Hleděl na mě… vděčně. Jen proto, že jsem ho chladila a odnesla ho na lenošku. Nezachránila jsem mu život, ani nepomohla z dluhů a navíc nikdy vůči němu neprojevila žádné sympatie. Mohla jsem tu pomoct svést na čistou pomoc z donucení. Mohla jsem říct, že kdybych ho nechala se takhle hroutit, tak budu mít o spolubojovníka méně a budu vydána napospas nepříteli, když jsem sama jen blbej mág a Barras je podporný typ.

Mohla jsem to říct. Možná by se pak všechno odvíjelo trochu jinak. Nic dalšího by nenásledovalo a nic by se tak solidně neposralo… ale o tom až potom. Tehdy jsem byla jen ráda, že je v pořádku a možná se i tiše modlila, aby takovejhle zůstal napořád. Ale chtěla bych moc, co?

Tou dobou už Barras a Tamika sešli dolů a chvíli poté dorazila návštěva. Armáda si asi řekla, že půjde hromadně na výlet. Něco levného a soukromého. Maják třeba. Každopádně jsem zůstala pozadu a zaměstnala je na tak dlouho, aby mohli ostatní uniknout. Bylo to logické a nic náročného, takže jsem si na hrdinu nehrála… ale přesto mi bylo popřáno hodně štěstí a Sandalio mi kupodivu věnoval objetí. Něco s ním asi vážně nebylo v pořádku, ale… byl to po dlouhé době příjemný fyzický kontakt, který nebyl donucený. A i přes kamennou tvář jsem za něj byla vděčná.

Byla to sotva chvilka a bylo po práci. Moji společníci se mezitím zabývali otázkou sundání náramků, které dostali od armády a které monitorovaly jejich polohu. Jistě… urvat je mohli oba, ale problém byl v obranném mechanismu. Náramek při agresivním zacházení vystřelil několik ostrých bodců, které se zarvaly do ruky majitele. Sandalia jsem jen pozorovala. Až na nepříjemný pohled na odhalené vazy a maso, které Barras zvládl mávnutím ruky.

Jenže jemu samotnému jsem už musela pomoct. V tomhle byl možná až moc neschopný. Musela jsem tehdy poprvé použít složitější ochrannou magii v kombinaci s jotunskou ledovou a docela se to na mě podepsalo. Nebylo mi z toho nejlépe, ale znovu se ukázalo, že Sandalia asi osvítili bohové a ten mě kupodivu zachránil před pádem a pak se mnou chvíli zůstal a… měl o mě starost.

Ve finále jsem se vezla za jeho krkem, abych tu absurditu nějak završila. Nebyla jsem člověk, ale studený kočičí kožíšek jsem byla dokonalý, protože si nestěžoval. Jen měl hloupé poznámky.

Takže jsme utekli z města a vydali se dál. Kus po pobřeží a pak nahoru po skalách, odkud jsme se po planinách vydali pryč. A tehdy jsme se dostali na statek. Ach ano… drahý statek. Tehdy nastalo pár zásadních zlomů. Napřiklad Loki vyklouzl z role pomstychtivé svině a psychicky se zhroutil. Následkem toho bylo, že jsem začala postupně měnit svoji podobu a vše tam na statku završila.
Taky to, co se dělo se Sandaliem bylo zajímavé. Ale nepředbíhejme.

Po zbytek dne jsem se už nepřeměnila zpět. Byla jsem prvně až moc unavená a potom zase moc líná, abych se tam ukazovala jako člověk. Místo toho jsem zvolila roli méně nápadného pozorovatele a všechno se zájmem ten den sledovala. Náš španělský hoch se až do večera choval normálně. Pak z neznámých důvodů v duchu vybuchl, až by z toho zaléhaly uši, kdyby to šlo a když vstal, tak se tvářil jako by se nic nedělo. Buďto křičelo jeho svědomí nebo si to nedokážu vysvětlit.

Další den to všechno dospělo k naprostému konci. Konci tohohle zvláštního divadla. Objevila nás totiž armáda a poslala nám dva průzkumné roboty jako ochutnávku. Nutno dodat, že tři metry velký průzkumný droid vyvolával otázky ohledně toho, jak vypadá ten čistě bojoví.

Všechno jsme museli zachránit já a Sandalio. Barras byl prd podpora a ještě se k tomu všemu staral o Tamiku, která vřeštěla jako dement. Plus byl spíše… ten kdo pomáhá z povzdálí a jeho magie byla zaměřená na živé tvory. Ani já jsem nebyla příliš dokonalá. Přeci jen iluze nefungují moc na věci, které nemají mozek. A ostatní druhy magie… neuměla jsem je zase tak dobře ovládat.

Ale než jsem mohla cokoliv udělat nebo začít… Sandalio se zhroutil. Prvně se ozval řev. Cítila jsem tu bolest, která ho způsobila a sledovala to. Jak Sandalia pomalu stravuje jeho vlastní anomálie. Jak on sám hoří za živa a řve bolestí a rve si vlasy. Shořel tam na popel. Ne doslova, ale někde uvnitř ano. A z popela vzešel někdo naprosto jiný. Nic na něm se teď už nepodobalo tomu rytíři na bílém koni, který mě zabil a dal najevo, že by to udělal znovu. Teď byl šílený a nepředvídatelný.

Znovu jsem měla pocit bezmoci. Znovu jsem se za sebe styděla a bylo to opět kvůli němu. Zklamala jsem a nechala ho takhle. V tomhle stavu byl vůči mně vstřícnější než kdy předtím a já to tak nechala. Zneužila toho a nechala ho napospas jeho bolesti ve svůj vlastní prospěch.

Jediné co jsem udělala, bylo, že jsem zařvala, aby se dal dohromady a tím to končilo. Nic víc a nic míň. Po chvíli se doopravdy dal dohromady… v rámci svých možností. Z toho smíchu mi stále běhá mráz po zádech. Jako by přímo řval, že je všechno vzhůru nohama, že smát se při boji není normální, že vtipkování a pohrávání si s nepřítelem a usmívat se jako blázen neznamená nic dobrého.

Neměla jsem čas moc to rozebírat… tehdy jsem měla dost problémů s robotem. Oba jsme si vzali jednoho a Sandalio dal jasně najevo, že jeden je jeho a ať mu na něj nešahám


Jméno: Sandalio Calisto
Věk: 17 (psychicky i fyzicky)
Povaha: Mírný, celkem hodný člověk. Lehce introvertní. Málo kdy se rozzuří, ale když se to někomu povede, pak to stojí za to.
Historie: Matka: Julia, otec není znám. Jeho matka se přistěhovala do metropole, když byla mladá. Při jedné nezávazné párty, no spíš po ní otěhotněla. Narodil se jí Sandalio a ona si ho kupodivu rozhodla nechat. Jeho životní cíl je žít v klidu a míru, založit si rodinu, vydělávat dost peněz na život.
Má rád: Svou matku, přátele, klid a mír.
Nemá rád: Šikanu, utlačování, zbytečný rozruch.
Postoj k armádě: Spíše neutrální. Ví, že armáda existuje, ale je mu celkem jedno, co dělá, dokud se ho to přímo netýká.
K médiím: Tady spíše negativní. Má pocit, že média lidi ovládají a hodně mlží situaci.
Ke vládě: Silně negativní. Vládu považuje za sbor budižkničemů, jenže je si vědom toho, že nic nezmění.